Lednový den, kdy jsme si s Míšou Brčákovou, předsedkyní Mateřského centra Pramínek v Dobřichově, naplánovaly rozhovor, nám ukázal studené zuby. Obě jsme řešily, co nám kde zamrzlo a celý úvod rozhovoru se nesl ve studeném duchu právě rekonstruovaného domečku. Za horký čaj, který mi připravila malá Klárka v rámci domácího vyučování, jsem byla opravdu vděčná. Postupně jsme probraly celou její cestu z Malé Strany až k nám do regionu, kterou provází zejména láska k hudbě a k rytmu, který je základem všeho.

Míšu Brčákovou znám řadu let jako obětavou a aktivní kamarádku, maminku, která má velký vztah k hudbě a k dětem (oboje skvěle propojuje). Teprve tento rozhovor mi dal příležitost zeptat se, odkud vlastně přišla a proč zrovna do Podlipanska?
Já i můj muž pocházíme z Malé Strany, kterou ještě pamatuji jako příjemné místo pro bydlení bez turistů a s fungující komunitou lidí. Taková Malá Strana už ale neexistuje. Když jsme s manželem hledali místo pro život, shodli jsme se na venkově do 50km od Prahy a to na železnici. Shoda okolností nás přivedla do tohoto regionu. Nejstarší syn Vašík se narodil v roce 2004 a pak následovala Klárka (2005), Tomáš (2007) a Vojta (2010). Bylo to náročné období, na které rádi vzpomínáme. V dnešní ložnici byla původně sýpka, kde to krásně drncalo při uspávání Vašíka, jakmile usnul rychle pokládat podlahu... Ale vše bylo, tak jak mělo být. Vždycky jsme chtěli velkou rodinu.

Když se v regionu koná nějaká akce, kde vystupují děti, kde se zpívá, zkrátka, kde se něco děje, zpravidla se tam potkáme. Kde se v tobě vzala tahle potřeba být užitečná nejen pro svou rodinu, ale i pro širší komunitu?
Jsem vystudovaný pedagog pro 1. stupeň (specializace hudební a dramatická výchova), ale myslím si, že všechno začalo mnohem dříve. Jednak maminka byla vždy nadšený učitel, který svému povolání zcela propadl a nikdy nedělala jen to, co musela. Klíčový pro moje životní směřování byl (také) především skauting, konkrétně náš křesťanský skautský oddíl, kde jsem se potkala s podobnými aktivními lidmi, se kterými jsem si měla co říci, a zároveň navázala na moravské "věřící" kořeny. Postupně jsem vedla družinu, oddíl... Vlastně jsem spíše introvertní typ, který má nejraději společnost dětí, s nimi se cítím uvolněná a šťastná. Na gymnáziu jsem se intenzivně věnovala zpěvu i hudbě vůbec, pak byla krátká pauza, ale pak jsem se shodou náhod dostala do sboru kostela sv. Tomáše, kde jsem potkala svého muže.

Jak jste se dostala k práci v mateřské centru?
Tak jako většina maminek, hledala jsem komunitu stejně založených spřízněných osob ve stejné životní situaci. Spíše jsem hledala nějaké přátele tady v místě. Přišla jsem do příjemné party, která zatím fungovala necelý rok. Jeli jsme na společnou dovolenou, která nás báječně spojila. Začali sestavovat společně pravidelný program a já se do něj včlenila s "Hravým muzicírováním". Mnohé matky si neuvědomují potřebnost rozvoje dítěte od nejranějšího věku, cca 1,5 roku. Začátek rozvoje sociální inteligence je v příjemných kolektivních aktivitách spolu s matkou. První a nejpřirozenější věc je rozvoj rytmu. Rytmus je přítomen všude, tlukot srdce je první zvuk, který dítě vnímá a je základem všeho následujícího, podporuje rozvoj inteligence, správného dýchání a tím i řeči a i třeba při rozvoji čtení, rozvoji tvořivosti... Rytmus máš ve všem.

Ale Mateřské centrum Pramínek již není v Pečkách...
V roce 2014 jsme se přemístili do Dobřichova. Nabídka pana starosty na bezplatný pronájem větších prostor a možnost být svým pánem byla příliš lákavá. Často se u nás v Pramínku řeší, jestli to bylo dobře či špatně. Stále do centra chodí 90% maminek z Peček, menší úbytek návštěvníků byl kompenzován časovou i prostorovou svobodou. Maminky MC v dopoledních hodinách nevyužívají tak, jak by bylo možné a jak bychom chtěli, žijeme zejména z odpoledních zájmových aktivit. Myslím si, že boom mateřských center ustal, my jsme venkovské centrum a trvale máme problém: nejsou "aktivní matky". Maminky v době moderních technologií nevnímají potřebnost, aby děti v 1,5 již byly v kolektivu. A aby to opět dobře fungovalo, musí jim tam být dobře a vytvořit si opět příjemnou partu. A život MC může jít pak dál. Je to koloběh.

Jaký je aktuální stav v centru?
Nabízíme zajímavé aktivity od hravého muzicírování, přes jógu a dopolední hokusy-pokusy pro děti, to je naše top. Oblíbené je cvičení pro posílení pánevního dna, flétna, hrátky s rytmem. Z projektu od MAS Podlipansko jsme získaly vybavení montessori pomůckami, které jsou v centru k dispozici. Rozhodně uvítáme posily do našeho kolektivu. Budeme rády, když přijdete, pomůžete. Založili jsme sbor MASO - maminky sobě, kde si zpíváme a tím si děláme radost a dobrou náladu, přijít může úplně každý 

A co vaše větší akce v rámci Podlipanska?
Pro všechny děti z regionu každoročně organizujeme drakiádu, čarodejnice, tříkrálové koledování, to byla soukromá akce, ale možná to rozšíříme, noc s Andersenem, bleší trhy, účastníme se rozsvěcení stromečku... je toho mnoho a určitě jsem na něco zapomněla.

Nemohu se nezeptat. Jsi jediná v mém okolí, která sebrala odvahu a pustila se do domácího vzdělávání (také jsem o tom svého času přemýšlela, ale odvaha mi chyběla). Tvoje zkušenost s domácím vzdělávání?
Je to o stálém hledání cesty, jak co dělat. Snažím se děti směřovat k přemýšlení nad otázkami, vyhledávat informace, podporovat větší míru samostatnosti. Nejprve děti stále čekali, co jim přeDložím, ale postupně se to mění. Dnes mají své myšlenkové mapy, projektové listy, vyrábějí, zkoumají, hledají, spolupracují. Někdy to jde lépe, někdy hůře. Vidím na dětech velký pokrok a při pravidelném přezkoušení jsem sama překvapená, co vše jsme během půlroku vytvořili.

Dá-li Pánbůh a já budu moci zůstat doma ještě 2 roky po dobu Tomáškovy docházky, ráda bych vytvořila skupinku doma se vzdělávajících dětí, pomohla vzniknout tzv. komunitnímu vzdělávání. Uvidíme...

Držím palce a děkuji za rozhovor.
Díky i Tobě.