S Janem Bradnou, dlouholetým profesionálním hasičem, jsme se sešli v Červených Pečkách, jeho bydlišti. Přivítal mě před zrekonstruovanou klubovnou místních dobrovolných hašičů a ochotně povyprávěl o svém letitém působení u hasičů – dříve profesionálních, nyní v důchodu, u dobrovolných.

Prozraďte nám odkud pocházíte? Jste podlipanským rodákem nebo „náplavou“?
Pocházím z toho nejhoršího místa odkud člověk může pocházet, tj. z Prahy 😊.

Co Vás přivedlo k hasičům? Toužil jste stát se hasičem již od dětství?
Jako každý malý kluk jsem chtěl být kosmonautem nebo popelářem. Stát se hasičem můj sen nebyl, byla to spíše náhoda. Brzy jsem se oženil, neměli jsme byt. Hasiči v Praze byt dostávali, tak jsem k nim nastoupil. Byt jsem však nedostal. V Praze u hasičů jsem udělal kariéru - stal jsem se zástupcem pražského velitele. Později jsem byl „odejit“. Přešel jsem do Kolína, kde jsem začal dělat obyčejného hasiče. V Červených Pečkách jsem si postavil dům. Postupně jsem se vypracoval na pozici ředitele kolínských hasičů. V této funkci jsem byl od roku 1989 do roku 2011, kdy jsem šel do penze.

Jak dlouhé bylo Vaše působení u hasičů? Kdy jste své působení u hasičů ukončil?
Vydržel jsem u toho dodnes, tj. 41 let (od roku 1977). V současné době jsem v důchodu a aktivně se věnuji práci dobrovolných hasičů v Červených Pečkách. Za největší životní úspěch považuji, že jsem byl jmenován čestným občanem Štěchovic (při zasahování při povodních  v roce 2002) a osobností města Kolína. Další životní zkušeností bylo, že jsem učil na podnikatelské škole v Kolíně. Odvedl jsem k maturitě 2 ročníky – obor požární ochrana.

K jakým typů akcí jste jako hasiči nejčastěji jezdili?
Při začátcích mé kariéry se nejvíce jezdilo k požárům, postupem času začaly převažovat výjezdy k dopravním nehodám a technické zásahy. Škála technických zásahů je ohromná (např. i sundávání rampouchů ze střech, likvidace sršňů, hledání pohřešovaných osob, chytání uteklých býků…).

Jak dlouho trvá příprava hasiče nováčka před tím, než může zasahovat?
Je to složitější. Hasič je po nástupu přijat na dobu určitou – na 3 roky. Poté musí složit tzv. odbornou zkoušku, až potom může pracovat samostatně. Ale hasičem se člověk stává celý život a za pochodu se učí věci, se kterými se nikdy nesetkal.

Do kolika minut vyjíždí zásahové vozidlo od vyhlášení poplachu? Jaká je dojezdová doba na místo?
Vyjíždí se do 2 minut. Dojezdová doba je stanovena do 20 min. Doba dojezdu je ovlivněna spousta faktory (trasou, místem, počasím). Vyjíždí se vždy z několika z několika stanic. Podle Požárního poplachového plánu vyjíždějí 4 jednotky vč. místních. Uznávám, že čekání, něž hasiči přijedou je strašně dlouhé, vteřiny se zdají jako minuty.

Jaký byl Váš nezajímavější zážitek během Vašeho působení u hasičů? Zásah, na který nikdy nezapomenete?
Nejhorší zásahy jsou tam, kde jsou děti, to zanechává v člověku největší stopy. N a druhou stranu, na děti ten stres a zmatek kolem málo působí a hasičům povypráví např. že maminka odešla na nákup, sourozenec je na kroužku apod., čímž pomohou ke zjištění stavu, kolik lidí je ještě uvnitř hořící budovy. Dospělí v panice často podávají nepravdivé informace. Velitel zásahu se musí od zmatku oprostit.  K práci hasičů patří i to, že vozí do nemocnice lidi, kteří nemůžou sundat prstýnek nebo vyprošťují dítě, které strčilo ruko do kanálu a nemůže ji vyndat apod.

Jak jste se odreagovával od nepříjemných zážitků? Jaké máte koníčky?
U mě to byl klasický odpočinek s rodinou. Dnes mají hasiči psychology, to dříve nebylo. Vždycky k uvolnění pomůže popovídat si o zásahu s kolegy. Já jsem dlouhá léta hrál basket. A mám strašně rád autoveterány. Těm se hodně věnuji. Opravuji je, jezdím po závodech. Mám 3 auta veterány, mým plánem je dát jednoho k osmnáctinám každému z mých 3 vnoučat.

Dostal jste se někdy během zásahů do situace, kdy Vám nebo Vašim kolegům šlo o život?
Obecně jde hasičům o život pořád. Je to naše práce. Už cesta na místo zásahu je nebezpečná.

Kolik je ve vaší profesi žen hasiček?
U nás hasičky nejsou žádné. Ženy slouží na operačním středisku, v dalších funkcích. Pracují v prevenci a ochraně obyvatel. Ve světe jsou hasičky i ženy (např. v Anglii, Americe).

Jaké jsou Vaše aktivity nyní, když již nejste ve službě u profesionálních hasičů?
Po skončení funkce ředitele kolínských profesionálů jsem přišel mezi dobrovolné hasiče v Červených Pečkách. Zároveň jsem členem výkonného výboru okresního sdružení hasičů. Dále vedu aktiv zasloužilých hasičů v okrese Kolín. Jsem také v zastupitelstvu obce.  Další mojí aktivitou je, že spolupracuji s MAS Podlipansko jako člen Výběrové komise pro hodnocení žádostí o dotaci.

Řekněte nám něco více o hasičích v Červených Pečkách
Zdejší zbrojnice byla postavená v „akci Z“ v 50 letech. V loňské roce bylo výročí, k této příležitosti byl vydán almanach. Zbrojnice byla postavena z obecní maštale. Postupem času se to restaurovalo až to dospělo do mrtvého bodu. Před 5 lety se začalo s rekonstrukcí. Jako první se udělala klubovna, aby se měli hasiči, kde scházet.  Za zmínku stojí zde vystavená sbírka přileb z celého světa a staré hasičské artefakty.
My v Červených Pečkách se nejvíce potýkáme s tím, že je to tu malé, auto se sem nevejde. Městys zafinancoval elektricky ovládaná vrata. Máme vytipovaný místo na postavení nové hasičárny - v průmyslové zóně na Amálce. Současné prostory zcela nevyhovují. Je potřeba zázemí i na přespání, kancelář velitele atd. Pamatuje se i na děti, chtěli bychom, aby tam měly svou místnost pro propagačně výchovnou činnost. Dětem se chceme hodně věnovat, na jaře by se mělo rozjet družstvo pro malé hasiče.

Co se týče dotací pro hasiče, kam by podle Vás měly nejvíce směřovat?
Měli by dostávat příspěvky na finančně nákladně věci. Obec může koupit přilby, obleky. Na novou zbrojnici či auto však nemá. Je třeba říci, že profesionálové mají vybavení na špičkové úrovni, dobrovolné sbory se k nim mílovými kroky blíží. Lidé to dělají z nadšení. Je třeba aby si to i společnost i lidé, co o tom rozhodují, uvědomili.

Děkuji za rozhovor. Ať se Vám nadále daří.

Kateřina Pospíšilová