Dlouholetá pedagožka na 1. i 2. stupni základní školy se zkušeností s pozicí zástupce ředitele, spoluautorka uceleného kompletu učebnic češtiny pro 1. stupeň Lili a Vili, lektorka a mentorka v oblasti dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, lektorka programu Začít spolu a v neposlední řadě jedna ze zřizovatelek soukromé základní školy Prosperity v Nové Vsi na Kolínsku. S (nejen) pedagožkou Mgr. Ditou Nastoupilovou jsem se sešla v polovině letních prázdnin, abychom si popovídaly hlavně o škole.

 

Pokud jsem dobře informovaná, Vaše vazba na Podlipansko je především skrze projekt Místní akční plán vzdělávání – MAP, jehož realizátor je MAS Podlipansko, je to tak?

Vazbu na Podlipansko mám čerstvou. Tím, že jsme teď otevřeli soukromou základní školu v Nové Vsi I, mám přes různé projekty a vzdělávání vazbu i s MAPem. V projektu MAP II na Kolínsku jsem zapojena v rámci pracovních skupin (skupiny pedagogických pracovníků a dalších aktérů ve vzdělávání, kteří pomáhají s rozvojem projektu, pozn. red.), zúčastnila jsem se řady nabízených workshopů, seminářů, ale i setkání se zřizovateli. Jsem aktivním členem pracovní skupiny Čtenářská gramotnost a pracovní skupiny Financování.

Od roku 1998 pracuji ve školství nejen na pozici učitele, ale i jako součást vedení školy, mentor i lektor v oblasti dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Vše začalo na ZŠ Plaňany, kde jsem působila do roku 2010. Následně jsem pracovala na základní škole v Říčanech, kde jsem působila i na pozici zástupkyně ředitele školy pro oblast vzdělávání. Jednalo se o projekt, který byl ve své době jedinečný. Otevírala se státní škola tzv. na zelené louce. Vše se tvořilo od samotného počátku, což se nepodaří zažít každému. Většinou se dostanete do již rozjetého vlaku, který jede třeba i několik desítek let a je vám předem přidělen vagón, ve kterém pojedete jako další cestující. V Říčanech se vagóny teprve tvořily. Zde každý učitel mohl spoluutvářet školu jako celek. Mnohem lépe se aplikovaly nové metody a formy práce. Byla to pro mě velká a jedinečná zkušenost. Především i s ohledem na skutečnost, že jsem dostala možnost být součástí vedení školy. Jako učitel člověk vnímá vše v rámci své konkrétní třídy, řeší své žáky, rodiče. Je to takový skleníkový efekt. Jakmile se však stanete součástí vedení, nahlížíte na školu téměř z ptačí perspektivy, vidíte vše najednou úplně jinak. Je to cenná zkušenost, kterou mi nikdo nevezme a za kterou jsem velmi ráda. Ačkoliv má cesta nebyla jednoduchá přesto bych neměnila. Před pár lety jsem se vrátila zpět a pomalu jsem se pustila do budování svého vlastního projektu základní školy. Znovu se tu rozkoukávám, snažím se vrátit tam, kde jsem kdysi byla.

Říčanská škola byla také státní?
Ano, jak už jsem říkala, jednalo se o projekt státní základní školy, který v té době byl sám o sobě dost specifický a výjimečný. Koncepce školy postupně směřovala k zavádění principů integrované tematické výuky, vzdělávacího programu Začít spolu, Hejného matematiky a například i čtení Genetickou metodou. První školní rok škola zahájila se dvěma třídami v ročníku na prvním stupni. Když jsem ve vedení školy končila, byly v ročníku čtyři třídy po 30 dětech.

Samozřejmě velmi záleželo i na tom, s kým máte možnost takový projekt tvořit a realizovat. Není jednoduché vytvořit takový tým pedagogů, kteří se zcela ztotožní s koncepčními záměry školy. A ať chceme nebo ne, vždy je to především o učitelích, protože ti školu tvoří. Vedení může mít představy, jaké chce, ale pokud nemá v uvozovkách ve vlaku (smích) ty, kteří v něm chtějí jet a dělají vše, aby vlak skutečně jel a ne jen v uvozovkách bručel, tak sám vlakem nepohne. Samozřejmě i jízda rychlovlakem má svá úskalí. (smích)

Vím, že se věnujete spoustě aktivit. Jak jste se dostala k učitelství?
Já vlastně ani nevím, jak se to všechno seběhlo. Najednou to bylo. Nikdy jsem nechtěla být učitelka a o škole jsem jako dítě nikdy moc pozitivně nemluvila. Základní škola pro mě byla důležitá jen kvůli spolužákům, přestávkám a tělocviku. (smích) Původně jsem vystudovala úplně jiný obor, a to sociálně právní. Vždy tvrdím, že život je jedno velké setkání a já potkala při své cestě takové osobnosti, které mě navedli zřejmě dost dobře tak, že jsem tam, kde jsem. Sama bych to nikdy nedokázala. Zas tak skvělá nejsem. (smích) Bohudík.

Dnes se nepovažuji nejen za učitele, ale spíše i za 10 v 1. (smích)
V tuto chvíli nejen učím, ale jsem i spoluzřizovatelkou soukromé základní školy Prosperity, lektorkou v oblasti dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a mentorkou v rámci individuální podpory pedagogických pracovníků. Chvilkami se věnuji i publikační činnosti. Jsem autorkou i spoluautorkou řady metodických materiálů určených zejména pro vzdělávání žáků mladšího školního věku a chystám se napsat i svou první beletrii.

Co Vás vedlo k založení vlastní školy?
Opět bylo všechno jen náhoda, možná se jednalo i o pravou chvíli, setkání, nevím. Těžké hodnotit. Každopádně jsem se chtěla pokusit o realizaci svých vlastních představ o škole, aniž bych se zodpovídala komukoliv jinému, než sama sobě.
Ještě před několika lety jsem se snažila svým působením ovlivnit i státní vzdělávání. Měla jsem potřebu vzdělávat všechny stejně kvalitně, plnohodnotně se smyslem pro jejich další prosperitu v jejich životě. (smích) Vidíte, už tady bylo možná slovo PROSPERITA. Najednou jsem měla pocit, že jsem se zastavila. Pocit normality, setrvačnosti mě natolik pohltil, že jsem měla potřebu se znovu nadechnout, a tím se mi stal projekt ŠKOLY PROSPERITY.
Je samozřejmé a zcela přirozené, že představy dnešní nebudou totožné s těmi za několik let a ani se neshodují s těmi minulými. Vše je vývoj, proces, který se neustále utváří. Další a další zkušenosti, vědomosti i ta má celoživotní setkání (smích).

Byla to pro Vás tedy jasná volba, založit si vlastní školu, nebo jste se dlouho rozmýšlela?
Ten, kdo mě zná, ví moc dobře, že jsem o tom mluvila již kdysi dávno, ale jednalo se spíš o jakýsi sen, touhu. Nevím. Ale rozhodně jsem si nepřipouštěla, že by se sen mohl stát realitou. Nebylo to jednoduché rozhodnutí a nejsou ani jeho důsledky. Založit školu je mnohem větší závazek, než si otevřít třeba pekárnu. A teď se nechci dotknout všech majitelů pekáren, ale pokud se nebudou prodávat housky, mohou se péct rohlíky. Jakmile se nebude dařit v Kolíně, otevře se pekárna v Poděbradech. Přece jen jsem si neotevřela pekárnu, ale školu. Cítím mnohem větší závazky vůči těm, kteří do ní chodí i těm, kteří nám své děti svěřili.
K tomu, aby ze školy nakonec nebyla přeci jen pekárna, je nutné zajistit kvalitní, profesionální tým pracovníků, třeba i těch v uvozovkách pekařů (smích). Jsem si vědoma toho, že velmi záleží na těch, kteří v důsledku budou koncepci školy realizovat, ať je jakákoliv a dávat jí život. V tom není rozdíl samozřejmě ani oproti škole státní, jen s tím rozdílem, že prosperitu školy nelze nahradit dostupností, spádovostí a přátelským vztahem se zřizovatelem.

Pravdou je, že v posledních letech se tzv. pytel se soukromými školami téměř roztrhl, vzniklo poměrně velké množství soukromých škol. Vše je o akci a reakci. Nedomnívám se však, že rozumným řešením státu je zamezit vzniku nových škol, vždyť nezamezuje ani vzniku nových pekáren. Jen čas ukáže, jak prosperující pekárna může být. Stát má v případě zajišťování a garance vzdělávání, dle mého názoru, dostatek mechanismů na to, aby mohl nekvalitní školy kvalitně zrušit. Na druhou stranu využil by jich i v rámci státního školství, kterého je taktéž garantem? Nejsem přesvědčena o tom, že rušení či omezování vzniku soukromých škol je tím správným řešením. Možná by bylo v důsledku efektivnější zamyslet se nad skutečností a pomocí optimálních opatření následně i konat. Domnívám se, že nejpodstatnější je poskytnutí státním školám takové podpory, ať v souvislosti s finančními prostředky, materiálním vybavením či kvalitními pracovníky, a to souvisí i s jejich kvalifikačními předpoklady (kde se dotkneme i kvality vysokoškolského studia), aby i jejich nabídka byla natolik zajímavá a konkurenceschopná v rámci celého systému vzdělávání.

Kvalita soukromých škol je stejně různá jako kvalita těch státních. Naše škola, Základní škola Prosperity, se snaží připravit své žáky na život ve společnosti 21. století, ať po stránce vědomostní, tak i dovedností. Využívá k tomu řady metod a forem vzdělávání, které umožňují následně konkrétních vzdělávacích cílů dosáhnout.

ZŠ Prosperity je nový subjekt v regionu. V čem jste specifičtí? Co děláte jinak?
Nevím, jestli jinak. Já vše považuji již za určitou normu, nepovažuji to za něco specifického, výrazně odlišného. Je to jedna z možných cest, jak dojít ke stejnému cíli, a tím je vzdělat jedince a připravit ho na další život. Učíme Hejného metodou matematiku, Genetickou metodou čtení v 1. třídě, píšeme Commenia skriptem – nemáme klasické vázané psaní, pracujeme v učebních koutcích, využíváme základních principů integrované tematické výuky, která spočívá v mezipředmětovém propojení. Mezipředmětové propojení spočívá v tom, že pokud se v prvouce učíme například o stromech, tak si o nich při čtení něco přečteme, při psaní něco napíšeme, v matematice si spočítáme stromy v lese, případně jejich plody a ve výtvarné výchově si strom nakreslíme. Žákovi tím nabízíme možnost myšlení v souvislostech s propojením reality jejich života. Ideální by samozřejmě bylo mít kousek od školy les a vyrazit tam na tematickou výpravu. Teď jsme to samozřejmě velmi zjednodušila. Zas tak jednoduché to není. Myslet v souvislostech musí totiž i učitel, který si výuku v rámci všech předmětů musí adekvátně promyslet a připravit. A následně i kvalitně zrealizovat. (smích)
K tomu směřuje i realizace samotných vyučovacích hodin. Nemáme vyučovací hodiny 45 minutové, ale pracuje v blocích trvajících hodinu a půl. Vzhledem k využívání aktivních metod učení, střídání učebních činností je daný čas odpovídající. Každé pondělní ráno máme tzv. assembly, neboli školní kruh, kde se sejde celá škola pohromadě.
Určitým specifikem je možná výuka etické výchovy, napříč celou školou. Na 2. stupni se zaměřujeme na výuku mediální výchovy a finanční gramotnosti. Výuku jazyků od 1. ročníku nepovažuji dnes za nikterak výjimečnou. Zajištění výuky cizích jazyků rodilým mluvčím již specifická je. Ačkoliv se jedná také o náš záměr, v tuto chvíli není v našich možnostech tuto výuku kvalitně zajistit.

Dalším specifikem je hodnocení našich žáků. Nejen, že máme vlastní žákovské knížky a hodnotíme klasicky známkami v kombinaci se slovním komentářem, máme i hodnocení aktivity, zapojení žáků do procesu vzdělávání. Vše vyjadřujeme pomocí písmen od A do D. Musím říci, že s tím máme jen dobré zkušenosti. Samotnou mě překvapilo, jak podstatné je pro mé žáky i to písmenko u známky. Jsem za to ráda, neboť je to známkou toho, že se to povedlo.

Žáci svým učitelům tykají. A není to o tom, že by si k nám dovolili víc.  Vše zásadně souvisí s nastavením hranic a jejich důsledném dodržování i ve vytvoření určitého partnerství mezi učitelem a žákem. Komunikace z pozice moci a autority na dnešní děti opravdu nefunguje.

To zní výborně!
Pro mě to je v uvozovkách klasická výuka tak, jak by měla vypadat. Dnes v tom již nespatřuji nic inovativního. Před dvaceti lety to všechno samozřejmě bylo jinak. Před dvaceti lety jsme také nosili při sobě mobilní telefony v kufru a dnes držíme v ruce téměř miniaturní krabičku. S vývojem společnosti je nutné počítat i s vývojem vzdělávání.

Kolik tedy máte dětí ve třídách?
My máme učební skupiny, kde jsou spojené ročníky. Naším cílem je otevření navazujícího 2. stupně. S ohledem na zájem z řad rodičů jsme se rozhodli otevřít 6., 7. ročník od příštího školního roku, s čímž jsem tak brzy nepočítali. V tuto chvíli se snažíme řešit i otázku prostorovou. Rodiče velmi řeší případnou návaznost.

Je milé, že se nám ozývají i rodiče z jiných částí republiky. Pravdou je, že koncept školy Prosperity není regionálně spjat s Kolínskem. Je zcela, v celé své podobě, v uvozovkách překlopitelný do jakéhokoliv kraje. Samozřejmě s tím souvisí i zajištění odpovídajících finančních prostředků a personálních podmínek. Není naším cílem, aby školy Prosperity rostly po celé České republice jako houby po dešti. Soustřeďujeme se na kvalitu a ne na kvantitu. I když musím přiznat, že na některých možnostech pracujeme již v tuto chvíli. Jedná se však o dlouhodobý proces.

Jak se vám daří propojovat školu a komunitu, školu a obec? Ptám se, protože vím, že vy tu podporu máte...
Máme, a velkou. Pro někoho je to možná hodně překvapivé. Musím říct, že ani já jsem to nečekala. My jsme se do Nové Vsi dostali po nějaké době působení na Poděbradsku. Potřebovali jsme prostory vhodné a způsobilé ke zřízení základní školy a v Nové Vsi byla obecní škola v té době již rok uzavřena.

Komunikace mezi námi a obcí je na velmi dobré úrovni, čehož si nesmírně cením a vidím v tom velkou podporu v životaschopnosti celého projektu, který je v dané obci realizován. Obec nám vychází vstříc ve všech směrech a snažíme se společně nabídku vzdělávání společně s vedením obce neustále posouvat. Považuji za velké štěstí, že jsme tam, kde jsme.

Snažíme se být i komunitní školou, což by se nám bez kvalitní spolupráce s obcí nikdy nemohlo podařit. Nabízíme vzdělávání dospělých, máme kurzy v rámci celoživotního vzdělávání. Anglický, německý a španělský jazyk, počítače, keramiku, rukodělné a dekorativní činnosti. Nabízíme zároveň i konzultační a poradenské činnosti, ať pro rodiče, nebo pedagogy. Snažíme se realizovat i řadu slavností v průběhu celého školního roku, které souvisejí s místními tradicemi a zvyky a jsou přístupné také pro veřejnost. Nerada bych zapomněla i na spolupráci s místní mateřskou školkou, která je také neméně důležitá pro naši školu.

Jaké akce, kromě vzdělávacích, pořádáte?
Snažíme se být ekologicky i environmentálně zaměřenou a smýšlející školou, takže jsme zapojení do spousty projektů, například Recyklohraní, Ekoškola, Les ve škole. V rámci projektu Jděte ven!, jsou konkrétní výstupy zaměřeny i na spolupráci rodičů s dětmi. Pravidelně společně podnikají výpravy do přírody a své získané poznatky zaznamenávají. V souvislosti s daným projektem se učební skupina 1. a 2. ročníku stala lesní třídou v rámci celé České republiky, kterých bylo cca 120. A my jsme byli mezi nimi!

Zapojili jsme se i do projektu Noc s Andersenem, Celé Česko čte dětem, Čtení pomáhá. Žáci mají možnost pravidelně sdílet své čtenářské zážitky a zároveň rozvíjet své čtenářské dovednosti v klubu čtenářů. Zapojujeme se pravidelně i do řady charitativním aktivit, podpořili jsme Květinový den, uklízeli jsme v obci  v rámci projektů Ukliďme svět a 72 hodin. V pražské ZOO jsme adoptovali pískomila, což souvisí s tím, že naším patronem školy je dětská hudební skupina Pískomil se vrací.

Jako škola máme i dny otevřených dveří pro rodiče a veřejnost. Mohou se podívat, jakou máme nejen podlahu, ale především, jak se u nás učí.  Pro rodiče žáků pořádáme čaje o páté, kde mají možnost vyzkoušet si metody učení, popovídat si o čtenářství a tom, jak se s knížkami pracuje, zkoušejí si konkrétní metody Hejného matematiky, ale i práci v konkrétních učebních koutcích. Snažíme se tím rodičům přiblížit, jak u nás ve škole učení probíhá, jak žáci své vědomosti a dovednosti získávají.

Máte i nějaké žáky z Nové Vsi?
Představte si, že zatím ani jednoho. Tím, jak jsme předtím působili na Poděbradsku, k nám většina žáků dojíždí z Nymburka, Poděbrad a okolí. Pomalu se ta lokalita začíná rozšiřovat i na Kolínsko.

A jaké máte plány do budoucna, kromě realizace výuky 2. stupně?
Nabízet kvalitní vzdělávání našim žákům, umožnit jim prožití nezapomenutelných okamžiků při učení, neboť vědomost a dovednost je pevná tehdy, pokud je spojená s prožitkem. A snažit se je zároveň připravit na prosperující život ve společnosti 21. století.
Byla bych osobně velmi ráda, kdybychom dokázali udržet jedinečnost a prosperitu tohoto projektu. No, abych nezapomněla na svá setkání, (smích) osobně bych byla ráda i za nějaké obohacující setkání.