Monika Němečková, vedoucí mládeže SDH Písková Lhota a náměstkyně starosty Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, si udělala čas ve svém nabitém programu a souhlasila s krátkým rozhovorem.

Kdo nebo co Vás osobně přivedlo k hasičům? V kolika letech to bylo? A není hasičský sport spíše pro kluky?
Písková Lhota je důkazem, že to není sport spíše pro kluky. My jsme jeden z mála sborů, kde jsme měli, na začátku tohoto volebního období, což byl v rok 2015, členskou základnu 81% žen.  Je to velmi vysoké číslo, a mám pocit, že když se dělali nějaké základní statistiky, že to bylo možná i nejvíc v České republice, ale pyšnili jsme se tím. V podstatě, my ve výboru v Pískové Lhotě, máme jenom 2 muže, takže u nás je to taková ženská záležitost, už se to tedy teď lepší, už k nám chlapci přicházejí, tak začínáme být půl na půl.
A mě osobně přivedl k „hasičině“ můj tatínek, v 6 letech, posléze i mého bratra.  Bylo to spousta osobností, které mě ovlivnili už dál v mém životě, určitě jeden ze stěžejních vedoucích, pan Jaroslav Borovan od nás z Pískové Lhoty. To jsou prostě lidé, na které se nedá zapomenout, bylo jich celá řada, někteří jsou ještě mezi námi, někteří už bohužel ne. Ti mi ukázali, že tenhle koníček byla správná volba, začala jsem ho mít strašně ráda, a už jsem u něj zůstala.
Mohla byste mi vysvětlit, co všechno obsahuje pojem „hasičský sport“ a „klasické disciplíny CTIF“? Vždy jsem si myslela, že hasičské závody jsou jen o běhání s hadicí a stříkání na terč.
Hasičský sport je registrovaným sportem na Ministerstvu školství. Hasičský sport je odvětví, které se dělí na 2 sporty. Tím prvním je požární sport, a to je to Vaše klasické běhání s hadicí přes překážky, stříkání do terčů vodou, to je ta první část. A ta druhá část, to jsou klasické disciplíny CTIF, a to je spíš taková kolektivní záležitost, kdy se požární útok dělá bez vody, na sucho, a patří k tomu ještě štafeta 9x50 metrů, u dospělých, a u dětí ten požární útok není až tak nasucho, ale používají se džberové stříkačky, a ne výtlačný agregát, požární stříkačka jako u požárního sportu.
Takže klasické disciplíny CTIF jsou pouze 2, požární útok a štafeta, a to vychází z mezinárodních pravidel Světové federace CTIF (Mezinárodní komitét pro prevenci a hašení požárů), ta má své sídlo v Paříži.  A ten druhý sport, to druhé odvětví hasičského sportu, požární sport, zase spadá pod Světovou federaci požárního sportu, a ta má své sídlo v Moskvě.
V podstatě je to trochu podobné jako u bojových umění, kde máte také souhrnný název bojová umění, a pak se to dělí na taekwondo, karate, a tak dále. Hasičský sport má základní 2 odnože sportování, a to jsou klasické disciplíny CTIF a požární sport.
Jak to děláte, že jste v Pískové Lhotě tak dobří?
Jak to děláme? Asi nejzásadnější je, že si sami vychováváme další mladou generaci. Nečekáme, kdo se k nám přihlásí, kdo k nám děti přivede. Protože věkových kategorií v té sportovní části v naší činnosti je několik, tak nám se nejvíc osvědčilo, že si děti vychováváme od mala až do dospělosti. Pokud zůstanou, a pokud je to chytne, tak se nám většinou podaří vytvořit z nich dobrou partu, a to je základ pro náš sport. Samozřejmě ne všechny děti, které k nám přijdou jsou talentované, ale udělat z nich tu partu, udělat z nich družstvo, kde ten, kdo je šikovnější dělá manuální věci, ten, kdo je rychlejší zase tu sportovní část, třeba tu běžeckou, a v podstatě je to o té taktice a o té výchově.
Máte jako SDH Písková Lhota svého maskota či talisman?
Máme několik maskotů a talismanů. Mají různá zvláštní jména a jsou laděni do červeno-černých barev. Děvčata ale nejvíce používají Dolfika.
Za těch několik desítek let, co jste u hasičů, pociťujete nějaké změny? Jsou to vždy změny k lepšímu, anebo s nostalgií vzpomínáte na něco, co už se možná nikdy nevrátí?
Těch změn je samozřejmě mnoho. Vychází to hlavně ze změny společenské situace u nás, a vůbec z uspořádání, státoprávního, rozpad republiky, a tak dále. Ta doba se posouvá, a posouvá se ve všem. Přináší to svá negativa i pozitiva. Já ráda vzpomínám na éru, kdy jsme opravdu chodili do toho kroužku, tak nějak jenom za zábavou, výlety, sem tam jsme se scházeli, moc nás to asi nebralo, jestli budeme první nebo poslední. Pak přišel určitý zlom, řekla bych asi v rané pubertě, kdy se vytvořila z rovna v mém věku parta lidí, která začala dychtit po tom, abychom sbírali i ty sportovní vavříny, a pak se to prohlubovalo dál, až se v podstatě ta éra rozjela tímto směrem, že se nám začala líbit chuť vítězství, ale ta doba, řekněme 70. léta a 80. léta, nebylo to špatné. Vzpomínám na to velmi ráda, byla to ale úplně jiná doba. Vážili jsme si strašně moc každého lízátka, každého vlídného slova, každého pochválení, poděkování. Dneska mají děti širokou nabídku všech sportovních či volnočasových aktivit, v podstatě můžeme říct, že žijí v blahobytu, určitě ne všichni, ale valná většina, a je velmi těžké je zaujmout. Takže my sami cítíme, že jsou děti, které by si určitě rády hrály, což u nás pořád ještě je, zimní měsíce, tábory, my se toho ještě tak nějak pořád držíme, ale ten vlak zatím nejde zastavit. Děti chtějí vyhrávat, a vy jim musíte nabídnout nějakou alternativu, nějaké motivace, která je pro ně zajímavá. No a ta dnešní doba, co nám přinesla negativního? Určitě obrovská administrativa a byrokracie.  Dřív jsme v jednom sešitě vedli účetnictví, členskou základnu. Dneska na všechno potřebujeme počítačové programy, musíme mít registrace, je to všechno složité, úředně ověřené podpisy. Tohle to pro ty spolky není ta cesta, která by měla být.
Chtěla byste u hasičů něco změnit?
Já osobně bych toho změnila strašně moc. Přiznám se, že teď nedávno jsem očkem zhlédla, kolegyně mi ukazovala, jakýsi internetový seriál, myslím, že se to jmenuje Telecí, je to nabité spoustou osobností, a já jako dobrovolný hasič, který tomu obětovat v podstatě 2/3 svého života, tak se mi ježí vlasy. Takže jestli já osobně bych chtěla něco změnit, tak bych chtěla změnit jméno a renomé dobrovolných hasičů. Za mě jsou to obětaví lidé, kteří se věnují nejen zásahové činnosti, spolkové činnosti v obcích, výchově mladé generace, nezištně, věnují tomu veškerý svůj volný čas. Mnohdy tomu podřizují svůj osobní život, a myslím si, že pořád ještě Česká republika nedocenila jejich práci a pořád nás vidí jako hasiče z filmu Hoří má panenko. To mě osobně velmi mrzí, a za mě osobně je to největší motivační faktor, změnit pohled na dobrovolné hasiče jako na lidi, kteří jsou opravdu záslužnými dobrovolníky, a ne hasiči z Hoří má panenko.
Vedete si jako SDH Písková Lhota svou vlastní kroniku? Máte svého „dvorního“ kronikáře? A případně jaké datum je u prvního zápisu?
Dvorní kroniku jako takovou, jednu jednotnou nevedeme, máme kroniky z minulosti, ale to jsou všechno kroniky Kolektivu mladých hasičů. Kroniku sboru nemáme. Máme nějaké záznamy v obecní kronice, o naší činnosti. Svoji vlastní, přímo sborovou kroniku nemáme, máme pouze kroniky Kolektivu mladých hasičů, ty si vedeme stále. Dvorního kronikáře ani u mladých hasičů nemáme, protože kroniku píšeme takovým stylem, že když plníme odznaky odbornosti, tak mezi těmito odznaky je i kronikář, vždycky ten, kdo ho chce plnit, tak si prostě tu kroniku připravuje a dává ji dohromady. Takže děti mají své vzpomínky zaznamenány tímto způsobem, i když dneska už to píšou na počítači, tisknou a dáváme to dohromady. Taková je prostě doba. Musíme ji respektovat, ale kroniku sboru jako takovou nemáme.
Máte ještě nějaké jiné koníčky? Jak relaxujete a nabíráte novu energii?
Já obecně mám ráda sport, mám ráda přírodu, lyžování, mám ráda sluníčko, jsem prostě letní typ. Asi největším koníčkem je moje dcera, od narození až do teď, a dlouho ještě asi bude, ač už jí je 14 let. A mám také strašně ráda knížky. Takže můj největší relax, je být úplně sama, spousta hodin, šumící les, řeka a knížka.
A máte nějakého oblíbeného autora?
Já si myslím, že úplně vyhraněně asi ne. V poslední době Patrik Hartl, to jsou prostě knihy, které mě nadchly, protože jsou jednak ze života, a skvěle napsané. Jinak je to takový klasický průřez. Hrozně ráda sahám po klasice, vracím se k těm školním letům, kdy jsem je nesnášela, povinnou školní četbu, a dneska si vezmu Shakespeara, Remarque nebo cokoliv takového.
Máte Vy osobně nějaké životní motto, kterým se snažíte řídit?
Životní motto přímo vyhraněné nemám, ale strašně ráda používám 3P, které mi vštípila má rodina, a já se ho snažím vštěpovat své dceři a svým dvěma dalším dětem, ač jsou tedy nevlastní, jsou to Popros, Poděkuj a buď Pokorný. To vždycky fungovalo a vždycky to fungovat bude. A kdykoliv máme nějaký problém, nebo řešíme nějaké problémy dnešní doby, kdy se nám něco nelíbí, tak vždycky říkám sobě, svým dětem v oddíle, i svým vlastním dětem, co se ti nelíbí nečiň ostatním. A to si myslím, že když tímhle se v životě budete držet, já jsem se toho držela svých pětačtyřicet let, a jsem asi hodně pyšná na to, jak mě moji rodiče a prarodiče vychovali. Kéž bychom my takhle vychovali své děti.
Chtěla byste říct něco na závěr?
Já bych chtěla vzkázat pískolhotským hasičům, aby jim ten elán vydržel, zatím s námi a jednou i bez nás. Už bych se jednou strašně ráda, možná už brzy, protože už jsem za ty roky hodně, dívala na to, jak sbírají své úspěchy, a jak dobře se jim daří i pod jiným vedením.

Já Vám moc děkuji za rozhovor a příjemné povídání, a popřeji Vám hodně sil a energie do dalších úspěchů.
Eva Medunová